"Když něco opravdu chceš, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit."
(Paulo Coelho)

Červenec 2015

Smutek Července

7. července 2015 v 11:35 | L. |  Zápisník jedné duše
Smutek Července.

Nikam neodchází. Projednou říká, že by rád opravdu zůstal, ale ty ho nechceš. Tentokrát se mince obrátila a on musí odejít, cítíš to v srdci. Musíš ho nechat jít.
Je moc těžké být vedle něho. Stát s hlavou hrdě vztyčenou, že ti nemůže ublížit.
Lži.
Většinu času ti ubližoval. Spaloval tvou kůži horkými ranami biče, aby je při setmění opět polaskal chladivými doteky svého dechu. Byl nemilosrdný, přesto ses do něj tak nějak zamilovala.
Někdy se ti možná zhnusil, jako jídlo, které jíš stále dokola, nenávidělas ho. Po tvém boku zářil jako nekompromisní slunce a tys byla Ikaros, který přilétl moc blízko.
Tvá křídla se začala pálit a roztávat, z toho žáru tě bolely oči. Nešlo uniknout.

Když začalo slunce zapadat, on byl ten, který na západě proléval svou krev, večer co večer. Chtěl, aby ses přidala. Prý očistný rituál. Nemohlas. Raději jsi stála opodál a pozorovala, jak vycházejí první hvězdy. Čekala jsi, až ty třpytivé a lesklé drahokamy na tebe zamrkají a ty budeš pro jednou svobodná.

Čas rány nehojí.
Ty jen vyblednou a zacelí se, avšak vzpomínky mají tu moc rozlepit staré rány, nasypat do nich sůl a znovu je obvázat.

Slzí ti oči.
Od té doby nemáš ráda slunce.
A Červenec.