"Když něco opravdu chceš, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit."
(Paulo Coelho)

Listopad 2012

Marilyn Manson - Man That You Fear

22. listopadu 2012 v 21:58 | Lucí |  Knihy

Když mě propustili z nemocnice, zarezervoval jsem si letenku do Cantonu v Ohiu, abych se zůčastnil Chadovy svatby. (pozn. Chad je jeho bratranec)
Vždycky jsem se cítil za Chada odpovědný, jako bych ho nějak strhnul z jeho cesty stát se hercem nebo komikem. Neměl jsem k tomu žádný konkrétní důvod, snad kromě pocitu viny, že jsem z Cantonu utekl, zatímco on tam zůstal trčet. Sám se zatloukl do klasické americké rakve: nastoupil na vysokou, přivedl přítelkyni do jiného stavu a teď se s ní chystal oženit a trápit se nebo v horším případě být spokojený.

Malý princ ♥

16. listopadu 2012 v 22:40 | Lucí |  Knihy


"Svět slz je tak záhadný."
(Malý princ)


Trouchnivějící staré melodie

7. listopadu 2012 v 19:39 | Lucí |  Zápisník jedné duše
Vůně čerstvě namleté kávy ve mě nečekaně probouzí nostalgii.

Ty časy dávno ztracené, zapomenuté, zašlápnuté... ať už úmyslně nebo nechtíc.
Schované tváře v peřinách, útržky obrazů, emocí, pocitů... Zmatek.
Měsíční světlo, bloudící po bledé kůži.

Vše se mi vybavuje.
Ta podzimní bezmoc. Nepochopitelná těžkost vlastních pocitů.
A složitost vlastních masek. Žádná svoboda, nemůžeme uniknout, najít cesty ven...

Protože neexistuje svoboda.
Jen cesta posypaná krvavým peřím.

Ano, ještě si to pamatuji. Nezapoměla jsem,
jak jsi mi daroval(a) křídla.



Nad tím vším, dobrem i zle, svítí jedny a ty samé hvězdy...

6. listopadu 2012 v 18:14 | Lucí |  Knihy
Závrať.
Bylo to jako herecké děkování se.
V divadle, kde se netleská.

Slyšel jen vnitřní hlas, vycházející z útrob nejhlubšího uměleckého já.
Které nesmělo žít, ale přesto ještě žilo.

Z tmavých koutů mé dobré duše...

2. listopadu 2012 v 19:42 | Lucí |  Zápisník jedné duše

V nemocničním sále,
kde opatrovnice tancují jako tanečnice
mezi lahvičkami s lebkou a meči
a mezi plameny bolesti,
stáli jsme dopola nazí a bledí jako křída,
my chlapci z předměstí,
neb všecky nás přemohla a všem nám na prsou klečí
předměstská bída.
Okna k nám hovořila v cizí, nesrozumitelné řeči
o štěstí.
(J. Seifert - Děti z předměstí)