"Když něco opravdu chceš, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit."
(Paulo Coelho)

Říjen 2011

*Kus z mé tvorby* °Léto 2011°

24. října 2011 v 18:28 | LuCíííč |  Vlastní tvorba
Ahojky! :)
Ano, jsem naživu! :D Překvapivě :) Nějak sem teď neměla čas... :)
A právě teď, místo domácího úkolu z matiky, sedím tu a píšu :) Cejtim se nějak.. divně. I když bych měla být šťastná... Nějak to nejde. Někdy bych proste se všim už sekla a šla si užívat života. :)
Ani nevím co tu teď blábolím :) Ale včera se mi opět! :D sek internet... takže sem to nekonečné čekání zabila tím, že jsem si pročítala nějakou mojí tvorbu z prázdnin :) Docela jsem kulila očka :D A moc se mi to líbilo :) Tu máte něco na ochutnávku :)

V náruči Andělů...

Temná obloha umocňovala atmosféru té noci, kdy mě ozářilo stříbrné světlo měsíce. Zavřela jsem oči, rozpažila ruce a představovala si, jak moje nohy prorůstají do země jako kořeny. Navždy jsem spojena s matkou přírodou, se Zemí. Otevřela jsem oči a usmála se. Zvedla jsem své ruce výš a ještě výš a nechala se unášet předatavami, že létám hvězdnou oblohou a měsíc svítí na má tajemná křídla.
Najednou jakoby se čas zastavil... Hýbala jsem ústy v němé motlidbě. Vysílala jsem svá láskyplná přání do vesmíru a věřila, že se mi splní. Tma okolo mě, jakoby mě protentokrát nesvírala a nenaháněla mi husí kůži. Naopak, byla vlídná, vůbec né dotěrná, však příjemná a hřejivá. Ochraňovala mě.
Cítila jsem se jako v náruči Andělů...

Světlá stránka temnoty...

Ty hlasy jsem slyšela z velké dálky. Slovům jsem nerozuměla, bylo to nějaké nesrozumitelné huhlání. Obrátila jsem se a jako kdybych stála v tunelu. Na konci světlo, zářící nadějné světlo v temnotě. Vydala jsem se za ním. Šla jsem pořád, nezastavovala se, neohlížela se na minulost. Před sebou jsem měla budoucí svět, nový, úplně. Mohla jsem začít od začátku, to byla lákavá představa.
Najednou jako kdybych došla na konec toho pomyslného tunelu. Všechna temnota zde končila a dál bylo jen světlo. Jasné, uklidňující světlo, které mě lákalo do své náruče. Slzy se mi draly do očí a najednou se ve mě něco zlomilo. S křikem jsem se otočila a běžela zpátky do tunelu, do strašidelné tmy. Světlo za mnou jakokdyby křičelo mé jméno a já se v běhu naposledy odhlédla. To byla ta chyba. Zakopla jsem a vzápětí jsem padala. Niž a níž... Hloub do veškeré té temnoty, do mých obav a strachů. Najednou jsem se zastavila. Nevím jestli jsem stála nohama na zemi, mohla jsem se klidně vznášet, protože kolem byla taková tma, že jsem neviděla ani svoje tělo. Byl to hodně divný pocit. Usilovně jsem napínala oční svaly, ale tma byla tak neproniknutelná, že by se dala krájet, a to doslova.
Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se uklidnit. V tom, jakoby se stěny (pokud tam nějaké byly) začly svírat. Stísněný prostor mě doslova dusil. Nebyla jsem žádná klaustrofobička, ale tohle bylo i na normálního člověka moc. Když už jsem myslela, že mě ta tma umáčne, a propadala jsem panické hrůze, začla jsem znova padala. Najednou, jakoby žádné stěny nebyly a já zase padala. Mou myslí vířilo tolik otázek. Byla jsem zahlcená tolika pocity a myslela jsem že vybuchnu. Zoufale jsem se v křeči prohýbala a škubala sebou, křičela jsem a chtěla pryč.
V tom jsem tvrdě dopadla na zem. Popadla jsem dech a zvedla oči. Rozhlédla jsem se a tma najednou nebyla tak neproniknutelná. Zvedla jsem hlavu a spatřila... hvězdy. Smály se na mě a mě bylo zase projednou líp. Ať už to bylo cokoliv, nebylo to nic dobrého. Vstala jsem a aniž bych věděla jsem kde, vydala jsem se vpřed. Kolem mě tma, už přívětivější, špičky vysokých, listím pokrytých stromů, se lehce ohýbaly pod náporem větru. Moje dlouhé, tmavě hnědé vlasy, vlály ve směru větru také a ochlazovaly mé teplé tělo. Rychle jsem dýchala a srdce mi bušilo.

▲ toto bylo psáno jako námět na knihu :) ještě to pokračuje :) stejně tak i první "příběh" :))))) ♥

Mějte se božsky :*

°Myšlenky toulající se mou hlavou°

10. října 2011 v 21:13 | LuCíííč |  Vlastní tvorba
Napsáno o víkendu začátkem října....
Docela se mi to líbí :)) :D
Nenapadá mě žádný vhodný název...

Protože s východem slunce tu zbylo až příliš bolesti. A krve. Té zaschlé, lepkavé tekutiny, která ulpěla na vláknech čistého, bílého koberce.
Tu bolest nikdo nevymaže z našich očí. Z našich srdcí. Navždy tam zůstane i s pocitem viny.
A tak se naše cesty rozcházejí. Silnice se půlí a naše společné chvíle se vytrácejí.
Byl jsi mým nebem a já tvým. Kde jsou ty časy? Zbyla po nich jen rozmazaná řasenka, uplakané oči a ty jizvy na nišich rukou. Ty jizvy v našich srdcích.
A krev. Ano krev. Kdo by na ní mohl zapomenout? Tvá se smíchala s tou mou, aby nás spojila navždy.
Ale asi něco nevyšlo...




*Zmatek v mysli*

7. října 2011 v 19:00 | LuCíííč |  Zápisník jedné duše
Ahojte! :D Dnešek totál zabitej :D
Seděla jsem na zastávce, v domění že bus mi jede ve 37... :) Když bylo tak 45, došlo mi, že asi nic nepojede :D Tak jsem se šla kouknout, v kolik že to teda má jet! Bylo tam napsaný že ve 27! Hm, smůla :D A další jel až v 57... Neni to taková hrůza.. Ale ta půl hoďka sezení na zastávce v zimě, když máte jenom mikinu a fouká vítr, je docela dost :)
Tak jsem s pocitem hrůzy přečkala do příjezdu busu :D A pak se doma zavrtala do teplýho oblečení :)
Jaký z toho plyne ponaučení? :D Že si máte hlídat, jestli ten jízdní řád nezměnili. :D Jak sem přišla domů, tak jsem si opsala ten novej z netu :D :)

Ale jinak dobrý :) Hezký bylo, že jak jsem tam tak seděla a prosila at je aspon trochu teplo, tak sluníčko najednou vysvitlo a mě vážně bylo na pár minut teplo, jak mě hezky hřálo... a najednou, jako kdyby i ten vítr foukal teplejší. :))
Mno pak byla zas zima :D Ale v tuhle chvilku mi bylo hej.. :) Takovej ten pocit, když vám něco vyjde... něco z čeho máte obrovskou radost... Jako když na něco přijdete.. něco objevíte po tolika letech pátrání :))
Ne, nehrabe mi z tý zimy :D :)))

A jak se jinak máte? :) :D
Ve škole nuda, nuda a zase nuda. Jediný co mě drží nad vodou je asi útěcha, že až přijdu domů, sednu si do svýho křesílka, pustim si písničky a vykašlu se na celej svět :)

Poslední dobou se ale cítim divně... Jak vypovídá název... Mám zmatek v mysli.. Ani né tak zmatek.. spíš tak jako pusto a prázdno.. občas nějaká stresující myšlenka.. občas povzbuzující... Jinak tak jako když se lodička klidně pohupuje na vlnách až příliš velkého moře. :)

Mimochodem o víkendu... což bylo dáávno :D jsem spatlala něco co se mi docela líbí :) Ale jsem líá to přepsat :D Zítra nebo pozítří bych vám to sem hodila.. doufám :)))

Tak já už budu končit :)
Mějte se pohádkově :* Jako vždy ;)

PS: Ano, počasí už je v háji :D :/

Miluju ho♥
Miluju ten jeho hlas... Ty jeho "slaďáky" i pořádnej nářez :))
Stojí za poslech... :) ♥

°Everywhere...° In the Zoo :P

5. října 2011 v 15:14 | LuCíííč |  Zápisník jedné duše
Ahoojky! :) Tak jak se máte? Zase píšu.. :) Víkend jsem si užila nejvíc :* Včera jsme byli v zoo :) Musim vám sem dát pár fotek. Bylo to naprosto úžasný. U hrošííkůů ♥ Malinký hrošáčátko.. Váleček se jmenuje :D No neni kouzelný...?



No nejsou kouzelníí? :) Ještě pár žirafek :) :D



No a najednou jdem... a na cestě kráásná kočička :) ♥

Furt na nás čučela :) Tak sme si s ní chvíli "povídali" :D a šli dál :)) :D

Ještě mám spoustu fotek.. tohleto jsou takový perličky :) Hlavně ty hrošííci ♥ :*
Hned bych jim dala pusu :D tomu malýmu hrošáčátku :D :))

No nic.. tak se mějte :) V nejbližší době bych zase chtěla něco přidat z mý tvorby :)) Ale musím to přepsat do pc :) Vždycky to napíšu buď na papír, nebo do mobilu, do poznámek :))

PS: Počasí už jde pomalu ale jistě do háje :D


Tak se mějte krásně :*